Astro fotografování 5.díl

V tomto posledním dílu seriálu o astrofotografii se podíváme trochu na zoubek tomu, jak "vylepšit" pracně získané snímky vesmírných objektů. Předem bych chtěl podotknout, že mezi fotografickou veřejností lze nalézt jak zatvrzelé odpůrce tak i nadšené uživatele a propagátory digitálních manipulací s fotografiemi. Celý tento trend je navíc umocněn masivním nástupem digitálních fotoaparátů, které umožňují zabývat se těmito technikami i běžným uživatelům těchto fotoaparátů, kteří mají doma PC. Pak lze na WEBu často vidět výsledky tohoto snažení, jejichž kvalita je různá. Od amatérsky upravených snímků bez respektování jakýchkoli zásad pro manipulaci se snímky až po profesionálně zpracované fotografie. Já osobně se řadím mezi opatrné příznivce takovéhoto zpracování. Tím chci naznačit, že uznávám takové manipulace, které mají za úkol odstranit běžné defekty snímku jako chyby v expozici, vinětace obrazového pole, retušovaní prachu a škrábanců. Též techniky umožňující zvýraznění fotografovaných objektů či jejich detailů řadím do této kategorie. Za nepřípustné považuji naopak jakékoli manipulace, při kterých je do snímku přidáváno cokoli, co na původním snímku nebylo, nebo tvořena fiktivní kompozice objektů, které se nemohou pohromadě nikdy vyskytovat. Pokud tedy jste příznivcem této techniky, můžete ze svých snímků vesmírných objektů lecos získat a odstranit vady, kterými většina takovýchto snímků trpí.

Proč digitální zpracování astrofotografií ?

Pokud jste již někdy nějakou astrofotografii udělali, pravděpodobně vypadala mdle, uprostřed byla světlejší, v okrajích tmavší a obloha měla určitě nějaký odstín (naoranžovělý, nahnědlý, šedý či domodra) dle podmínek, které při jejím focení panovaly. Pravděpodobně vypadala jako ty fotografie vlevo na následujících obrázcích. Vhodným zpracováním z nich lze udělat to, co vidíte vedle.

mlhovina Trifid, vinětace odstraněna pouze oříznutím snímku, upravena barva pozadí a kontrast snímku.

galaxie M31 v Andromedě, vinětace odstraněna korekční vrstvou, doladěna barva pozadí snímku

snímek mlhoviny M42 v Orionu, pořízený za velmi špatných podmínek (přesvětlená obloha z města), vinětace odstraněna korekční vrstvou, upravena barva pozadí a kontrast a sytost objektu

Při výrobě fotografie klasickou cestou přímo z negativu nelze s takovým snímkem mnoho dělat. Pokud však použijeme digitálního zpracování v některém z grafických editorů, vady snímku odstraníme a výsledek vytiskneme na fotorealistické tiskárně, či necháme udělat v digitálním minilabu na klasický fotopapír, dostaneme kvalitní snímek bez vad (samozřejmě pokud pracujeme dobře a zásahy děláme citlivě a s rozumem). To je při astrofotografii velkým přínosem, protože světelné znečištění oblohy na většině našeho území vždy způsobí, že je obloha na snímku přesvícená a nějak zabarvená. Taktéž dalekohled, který nemá ve spojení s fotoaparátem vinětaci zorného pole (tmavší okraje) je věc finančně nákladná. Přitom oba tyto hlavní defekty lze celkem dobře zpracováním odstranit, a navíc (v případě focení tzv. deep-sky objektů) i zvýšit jas a kontrast fotografovaného objektu, který je v našich podmínkách na snímku téměř vždy podexponován, protože světelné znečištění oblohy a někdy i použité vybavení neumožní dostatečně dlouhou expozici objektu. Dá se do jisté míry říci, že digitální zpracování astrofotografií nám umožňuje získat i v horších podmínkách a s horším (a tedy i levnějším) vybavením srovnatelných výsledků, jako s kvalitním vybavením na místech s velmi nízkou úrovní znečištění oblohy, za kterými se musí mnohdy daleko jezdit.

O co vlastně jde

Pod pojmem digitální zpracování obrazu myslíme veškerou manipulaci s obrazy v digitální podobě. Pro nezasvěcené se velice zjednodušeně se pokusím vysvětlit o co jde. Digitální obraz je obraz, který se skládá z velkého počtu obrazových bodů, tzv. pixelů, uspořádaných v řádcích a sloupcích. Každý obrazový bod má svoji barvu, kterou lze popsat pomocí čísel. U barevných obrazů se využívá principu, že každý barevný odstín lze získat smícháním tří základních barev v určitém poměru: Červené (Red), zelené (Green) a modré (Blue). Tento model skládání barev se nazývá RGB model. Pro něj platí, že smícháním všech tří barev s plnou intenzitou získáme bílou barvu. Intenzita jednotlivých barevných složek se vyjadřuje pomocí čísla. To je obvykle osmibitové, tzn. v rozsahu 0-255. Znamená to, že každá ze složek může nabývat dvě na osmou, tedy 256 různých hodnot jasu. Pro tři základní barvy potom máme celkem 256*256*256 což je zhruba 16 777 216 odstínů. To je více než obvykle dokáže rozlišit lidské oko, a proto se takovémuto obrazu říká True-Color Image (Obraz v pravých barvách). Někdy i tento rozsah barev může být nedostačující. Takovým případem bývá obvykle scanování obrazu pomocí scaneru. Při něm se dělají s obrazem různé korekce a 256 úrovní na každou složku může být málo a může docházet ke ztrátě informace. Proto lepší scanery produkují obrazy s rozlišení ne 8 ale 16 bitů na složku, což již dává skutečně dostatečný rozsah i pro to nejnáročnější použití.

Nyní tedy víme, že každý obrazový bod je popsán trojicí čísel, udávajících intenzity jednotlivých barevných složek. Celý obraz lze popsat souborem čísel, přičemž každý z obrazových bodů je vyjádřen tak, jak bylo popsáno výše. Soubor s digitálně zaznamenaným obrazem tedy není nic jiného, než velká matice čísel, která popisují barvu v jednotlivých bodech obrazu. S takto zaznamenaným obrazem lze provádět veškeré běžné úpravy a navíc i takové, které klasickou cestou realizovat nelze.

Obraz lze uložit v mnoha různých formátech. Ty mají obvykle za úkol navíc nějakým způsobem redukovat množství dat potřebných k popisu obrazu. V tomto případě jde o tzv. komprimované obrazové soubory. Podle typu komprese je lze rozdělit na bezztrátové (po dekomprimaci získáme obraz naprosto shodný s původním ) nebo na ztrátové (po dekmprimaci získáme obraz velmi podobný původnímu, přičemž ztráta je obvykle volena taková, aby nebyla postřehnutelná). Tyto formáty se ztrátovou kompresí však nejsou vhodné pro časté otevírání (dekomprimaci) a ukládání (novou komprimaci) protože opakováním ztrátové komprese postupně klesá kvalita obrazu. Velmi výhodné jsou naopak pro přenos výsledného obrazu např. po internetu, neboť kompresní poměr je okolo 1:10 při neznatelné ztrátě kvality. Existuje velké množství různých formátů. Uvedu zde ty nejpoužívanější, které jsou vhodné k ukládání astrofotografií (či fotografií obecně). Tučně jsou vyznačeny ty úplně nejběžnější, se kterými dnes umí pracovat téměř každý program či zařízení. Doporučuji je používat, pokud svoje výtvory někam nesete nebo posíláte.

• Nekomprimované nebo s bezztrátovou kompresí: BMP,TIFF,PSD, PNG, GIF, PCX
• Se ztrátovou kompresí: JPG, WI

Co budeme potřebovat

Scanner: Pro účely dalšího zpracování je třeba převést vyvolané negativy do digitální podoby. K tomuto účelu slouží zařízení zvané filmový scanner. Do něj založíme vyvolaný film a postupně jednotlivá políčka nascanujeme. Pro tento účel je třeba nastavit různé parametry procesu, jako je rozlišení obrazu, jeho barevná hloubka, popřípadě typ negativu či barevné vyvážení.

• Rozlišení: Obvykle se udává v tzv. DPI (dot per inch) což znamená v překladu "bodů na palec". Tento údaj tedy udává, kolik obrazových bodů (pixelů) připadá na jeden palec délky. Pro filmy vhodné pro astrofotografii je díky jejich relativně velkému zrnu optimální hodnotou něco mezi 1800 až 3600 DPI podle zamýšleného využití (hlavně velikosti snímku při případném tisku). Vyšší rozlišení již nemá smysl, neboť z obrazu stejně nezískáte žádné další podrobnosti.
• Barevná hloubka: Udává, kolikabitové číslo je použito k popisu obrazového bodu. Minimem, které umí i ten nejlevnější scanner je 24 bitová barevná hloubka, zde je každá barevná složka (R,G,B) vyjádřena pomocí 8 bitů, což znamená, že může nabývat 256 úrovní jasu. To může být pro poměrně velký dynamický rozsah filmu málo, takže lepší scannery používají 48 bitovou hloubku barev, což je 65 536 úrovní jasu každé složky, což vyhoví i těm nejnáročnějším požadavkům.
• Barevné vyvážení snímku, typ negativu: Při scanování negativu umí scanner provést zároveň jeho převod do pozitivu. Pro tento účel je však třeba správně nastavit typ negativního materiálu, protože každý výrobce má poněkud jiné zabarvení nosného materiálu filmu i odlišné podání barev emulze. U některých levnějších scanerů je toto problém, neboť seznam výrobců a filmů je velmi malý a barevné podání nevalné. Lze však použít manuální nastavení, takže po určité době laborování lze i těmito scannery dosáhnout poměrně slušných výsledků.

Při volbě scanneru se řiďte jeho kvalitou, která je obvykle úměrná ceně. Dolní hranicí jsou jednoduché scannery s cenou okolo 10 000 Kč. Barevné podání však není "nic moc". Pro účely scanování astrofotografií však tyto typy v nouzi vyhoví. Barevné podání stejně budete korigovat při následném zpracování obrazu. Ovšem využití takového scanneru ke skenování normálních filmů s fotografiemi je dost diskutabilní. Kvalitní scannery stojí zhruba okolo 30 000 Kč a ty špičkové i několik set tisíc. To ovšem již není kategorie pro astronoma amatéra. Pokud tedey scanner nemáte a nechcete ho kupovat, bude daleko výhodnější si těch pár povedených snímků nechat nascanovat na profesionálním scanneru. Míst, kde vám to udělají, lze již nalézt poměrně dost.

Získané obrazy budou trpět mnoha defekty (vinětace, přesvětlené pozadí, prach, škrábance...) Ty lze však při následných úpravách odstranit. Po nascanování si proto obrazy uložte v nějakém vhodném formátu (ne se ztrátovou kompresí) a originální negativy si dobře uschovejte. Vhodným typem grafických formátů pro uložení jsou např. BMP či TIFF. Počítejte s tím, že obraz bude mít velikost od 15MB do 50MB v závislosti na rozlišení a barevné hloubce.

Vhodný software

Doporučuji Adobe Photoshop popř. Corel PhotoPaint. Existuje i mnoho dalších editorů, obvykle tzv. freeware, z nichž mnohé jsou velmi kvalitní (GIMP, Paint Shop Pro, Picture Window). Volba je na Vás. Já doporučuji Photoshop. Ten bude použit i k popisu úprav v této kapitole. Pokud budete používat jiný program, je třeba si nalézt odpovídající funkce (pokud jimi disponuje).

Fotorealistická tiskárna či dostupný digitální minilab

Každý by jistě chtěl nakonec dostat svoje pracně získané obrazy v papírové podobě, vhodné pro vystavení. Možností jak to učinit je již dnes mnoho, od tisku na různých inkoustových či laserových tiskárnách, přes tisk na digitálních barevných kopírkách až po osvit na skutečný fotografický papír. Protože zařízení vhodných pro tento účel je dnes mnoho, pokusím se pouze o stručnou charakteristiku vhodnosti jednotlivých typů.

Barevné inkoustové tiskárny - Tiskáren existuje velké množství typů. Obecně platí, že je třeba volit tiskárny s vysokým rozlišením a pokud možno s fotorealistickou kvalitou tisku. Velkou výhodou je to, že obvykle nemusíte navštívit žádnou specializovanou firmu, ale vše si udělaté sami doma či u kamaráda který takovou tiskárnu má. Máte dostatek času si pohrát s vyladěním snímu, aby odpovídal vašim představám. Nevýhodou výtisků je to, že na světle poměrně rychle blednou a mění barvy. Dále také nejsou ve většině případů odolné vůči vlhkosti.

Barevné laserové tiskárny a kopírky s možností vstupu digitálních dat - Tato zařízení jsou pro tisk fotografií (a tedy i vašich snímků) vhodná za předpokladu dostatečného rozlišení a barevné hloubky. Většina levnějších typů, které lze nalézt v kancelářích a používá se pro tisk barevných dokumentů poskytuje výstup horší, než průměrná inkoustová tiskárna. Je to dáno jinou technologií tvorby barevných odstínů. Pokud však navštívíte nějaké reklamní studio či firmu zabývající se tvorbou grafiky, jistě budou mít k dispozici stroj, který vašim požadavkům vyhoví. Nechte si ukázat nějaké výtisky a zaměřte se hlavně na to, jak jsou podány tmavé plochy. Nesmějí být flekaté a s náznaky pruhů, jak se to někdy stává u levnějších zařízení. Stabilita takovéhoto výtisku je podstatně vyšší než u výtisku z inkoustové tiskárny.

Digitální barevný tisk - Pokud máte přístup k této technologii (např. přes známého pracujícího v takové firmě), neváhejte. Kvalita i stabilita výtisku je na velmi vysoké úrovni. Sám ovšem nemám s tiskem touto metodou žádné přímé zkušenosti.

Osvit na fotopapír - Je asi nejdokonalejší způsob, jak převést obraz do papírové podoby. Dostanete běžnou fotografii, jakou získáte přímou výrobou z negativu, se všemi jejími výhodami. Dnes je tento způsob již poměrně dostupný pro formáty do rozměru cca. A4. Cena takto velké fotografie se pohybuje zhruba od 60 do 100 Kč. Fotografie vám zhotoví bez problémů ve všech digitálních minilabech kde dělají fotografie z digitálních fotoaparátů, pokud si tam zanesete soubory na vhodném médiu.

Typický postup

Retušování snímku - Je první operací, kterou je třeba udělat. Při ní odstraníme z naskenovaného snímku prach, škrábance na filmu a různé další defekty. Nejlepší je provádět retušování pomucí funkce "klonovací razítko" při níž se na místo defektu překopíruje jeho blízké okolí. Při této operaci je však třeba dávat pozor na to, abychom si omylem nevymazali popřípadě naopak nenamnožili na snímku hvězdy. Existují také automatické funkce pro odstranění prachu a škrábanců, ale na astronomické snímky nefungují příliš dobře, protože ovlivňují vzhled hvězd (rozmazání) a ty nejmenší z nich obvykle odstraní.

Odstranění vinětace - Pokud již máme snímek čistý, je třeba z něj odstranit nerovnoměrnost pozadí způsobenou vinětací v optické soustavě. K tomu lze použít několik postupů. Je-li fotografovaný objekt malý a uprostřed snímku, který není vinětací dotčen, lze tmavší okraje jednoduše oříznout. Pokud je třeba zachovat celý snímek, lze použít několik postupů korekce. Prvním z nich je ten, že pomocí funkce VÝBĚR - ROZSAH BAREV vybereme tmavší oblasti (je třeba vhodně nastavit parametr TOLERANCE). Na tento výběr potom aplikujeme funkci PROLNOUT OKRAJE, přičemž velikost prolnutí je třeba nastavit rozumně dle velikosti snímku (já používám tak 50-200 pixelů). Takto vybranou oblast potom zesvětlíme pomocí funkce ÚROVNĚ nebo JAS a KONTRAST nebo nějaké podobné. Pokud ani tato metoda nepostačuje, lze provést korekci pomocí kombinace snímku s vrstvou, která má opačný vzhled (na krajích světlejší a uprostřed tmavší). Tuto vrstvu vložíme na původní snímek a způsob prolnutí nastavíme na hodnotu "MĚKKÉ SVĚTLO". Po vhodném nastavení úrovní této vrstvy lze získat snímek s téměř konstantním odstínem pozadí. Korekční vrstvu lze vyrobit dvěma způsoby. Buď rozmazáním původního snímku tak, že se ztratí hvězdy (vhodná je na to funkce MEDIÁN) a případné stopy po rozmazaných plošných objektech (mlhoviny, galaxie) odstraníme ručně dodatečně, nebo celou vrstvu vytvoříme uměle, pomocí funkce GRADIENT. Fantazii se zde meze nekladou a jeden z možných postupů je detailně popsán na mých stránkách. Mějte na paměti, že cílem tohoto kroku je pouze získání rovnoměrného pozadí a jeho barva či jas nehraje příliš velkou roli, neboť bude korigována v následujícícm kroku.

Doladění úrovní obrazu, jasu, kontrastu a systosti - Vzhledem k obvykle nízkému jasu a kontrastu mnohých objektů na originálním snímku je třeba manipulací s úrovněmi obrazu v jednotlivých kanálech kontrast zvětšit. Je třeba postupovat opatrně a řídit se i tvarem histogramu obrazu tak, aby nedošlo ke ztrátě nejslabších partií objektu. Pomocí manipulace s jednotlivými barevnými kanály lze odstranit i barevné posuny snímku, které vznikají při dlouhých expozicích v důsledku nestejné citlivosti jednotlivých vrstev filmu. Nakonec lze pomocí manipulace se sytostí barev mírně zvýraznit barevné objekty jako emisní, reflexní a planetární mlhoviny. Taktéž v galaxiích lze rozeznat různé druhy odstínů. Tyto úpravy již vyžadují poměrně velkou zkušenost a povědomí o tom, co které funkce grafického editoru dělají a jaké mají vedlejší efekty a omezení.

Korekce barvy oblohy (pozadí) - Jako poslední úpravu provedeme nastavení barvy pozadí snímku. Ta ve skutečnosti není při fotografování ze zemského povrchu nikdy úplně černá. Snímky pořízené profesionálními přístroji v místech bez světelného znečištění ukazují, že barva oblohy na snímcích pořízených s dlouhou dobou expozice je velmi tmavě modrá či šedomodrá. Na nějakou takovou barvu je vhodné pozadí našich snímků korigovat i zdůvodu, že na takovémto pozadí vyniknou nejslabší partie mlhovin a galaxií lépe než na naprosto černém. To má velký vliv hlavně při tisku snímku či výrobě fotografií na film, při kterém se na černém pozadí obvykle nejslabší partie úplně ztratí.

Tisk fotografie - pokud již máme snímky v tom stavu, jak bychom si je přáli, můžeme je vytisknout. Rozlišení obrazu musí být dostatečné pro zamýšlený rozměr výtisku. Pro fotorealistický tisk je zapotřebí, aby rozlišení výsledného obrazu bylo alespoň 300 dpi, což znamená, že na jeden palec délky připadá alespoň 300 obrazových bodů. (pozor nejedná se o rozlišení tiskárny, ta samozřejmě musí mít rozlišení daleko vyšší, neboť obrazový bod tvoří shlukem bodů základních barev). Při nižších nárocích lze akceptovat i rozlišení okolo 100 dpi, pokud budete na obraz koukat dejme tomu ze vzdálenosti 1 metr.

V praxi to znamená, že pro vytištění fotografie o rozměrech 15x10 cm v kvalitě srovnatelné s běžnou fotografií budete potřebovat obraz o rozlišení alespoň 1800x1200 obrazových bodů. Tomu odpovídá velikost obrazu cca. 6.5 megabajtu. Stejné rozlišení vyhoví i pro fotografii o rozměru zhruba 30x20 cm pro případ, že bude pozorována z větší vzdálenosti (např. při pověšení na zeď). Tomu je nutno podřídit rozlišení při scanování negativu. Provedete-li nascanování na 1800 dpi, je to akorát tolik, aby to vyhovělo právě pro takovýto druh výtisku.

Pokud požadujete výtisk na A4 v kvalitě pro pozorování zblízka, musí být rozlišení alespoň 2400 dpi a velikost souboru se vyšplhá na cca. 25 MB. Zpracování takového obrazu výše popsanými technikami vyžaduje dostatečně výkonný počítač s dostatkem paměti (což naštěstí dnes již není problém). Počítejte ovšem s tím, že při rozměru výtisku A4 již bude při pohledu zblízka patrné zrno negativu. Je to dáno tím, že filmy vhodné pro astrofotografii musí mít vyšší citlivost a tím pádem mají i větší zrno. Navíc se popisovaným zpracováním zrno ještě více zvýrazní. Cesty k jeho snížení jsou v kombinaci více snímků jednoho objektu.

Pokoročilejší techniky

Jedním z nejčastějších problémů je hrubé zrno snímků v důsledku použití citlivých filmů. Kombinací více snímků do jednoho lze zrnitost snížit. Ze způsobu výroby fotografické emulze plyne fakt, že zrno je rozloženo v emulzi náhodně. Z hlediska signálu ho lze tedy považovat za šum v obraze. Naopak fotografovaný objekt (tj. užitečný signál) je v daném místě zobrazen na každém snímku se zhruba stejnou intenzitou. Provedeme-li zprůměrování jednotlivých obrazů, dojde v důsledku náhodnosti zrna ke zlepšení poměru užitečný signál / šum a "zrnitost" snímku se sníží. Lze dokázat, že kombinací dvou snímků klesne šum cca. 1.4x (odmocnina ze dvou), kombinací čtyř snímků klesne na polovinu. Po takovémto snížení šumu v obraze lze lépe provádět s obrazem další manipulace, a zrno již tak výrazně nevystupuje ve srovnání s obrazem získaným pouze z jednoho snímku.

Dalším způsobem kombinace je kombinace snímků získaných dlouhou a krátkou expozicí. Toto se používá u objektů s velkým rozsahem jasu. Příkladem může být M42 v Orionu. Při krátké expozici např. 5 min se zachytí dobře pouze jasné jádro. Při expozic okolo 40min při f/5 sice jsou vidět i slabé fialové okraje mlhoviny, ale jádro je zase beznadějně přeexponované. Řešením je složení obou snímků do jednoho.

Třetím způsobem je kombinace snímků velmi slabých objektů, které by jinak vyžadovaly neúnosně dlouhou expozici. Tu však mnohdy nelze udělat díky světelnému znečištění, nepřesnosti ustavení montáže, či lidskému faktoru při manuální expozici. Zde je postup podobný postupu při redukci zrnitosti, ovšem nedělá se průměrování ale spíše sčítání jednotlivých expozic.

Všechny tyto postupy mají jeden společný požadavek. Vyžadují snímky, které na sebe přesně "pasují", tj. všechny hvězdy leží při překrytí snímků ve stejných místech. Možná si teď říkáte, proč by neměly. Vždyť přeci stačí jeden z obrazů vhodně posunout a natočit, a vše musí sedět. Teoreticky by tomu tak mělo být. V praxi tomu tak není nikdy, a to hned z několika důvodů. Prvním z nich je zkreslení optiky. Každý průmět nebeské klenby do roviny filmu sebou nese zkreslení, i kdyby optika byla dokonalá. A pokud máme objekt na každém ze snímků trochu jinde, toto zkreslení způsobí, že snímky na sebe nepasují. Další věc, která má vliv, a někdy i dost velký, je atmosférická refrakce. Prostě druhý snímek je focený v jiné poloze na obloze, a tam je refrakce o malinko jiná. Hodně se to projevuje, pokud byl objekt méně než 30 stupňů nad obzorem. Další věc, někdy ještě daleko horší než ta refrakce, je tečení emulze při zpracovaní a deformace filmu vlhkostí. To vše způsobí, že slabé drobné hvězdy "nepasují" na sebe a po složení z nich vzniknou čárky či "dvojhvezdy". Prostě posuvem a pootáčením snímku nikdy nelze docílit přesného souhlasu.

Procesu sesouhlasení snímků tak, aby si vzájemně odpovídaly, se říká registrace. Při ní se s obrazem provedou kromě základních operací jako je posun a pootočení také drobné lokální deformace, které zajistí přesný souhlas snímků. Pro účely registrace existují programy, které tento proces usnadňují. Uvedu dva, které jsou dle mého názoru nejlepší: Picture Window a Registar.

Program Picture Window funguje (velmi zjednodušeně) tak, že ručně na zvolené naváděcí hvězdy umístíte křížky (stačí tak 10-40 hvězd ze snímku) a program pak provede nepatrné deformace snímku, ze hvězdy přesně padnou na sebe. Je to docela pracné ale výsledek stojí za to. Tento program je volně šiřitelný a dá se stáhnout zde. Kromě toho, že umí tuto funkci, jde o kvalitní grafický editor v některých ohledech dokonce lepší než PhotoShop. (Neomezená manipulace s obrazy s vyšší než 24bitovou barevnou hloukou)

Pokud již máme všechny obrazy určené ke skládání sesouhlasené, můžeme se pustit do vlastního skládání. Skládání lze provádět buď v Adobe Photoshopu, nebo v libovolném jiném editoru, který to umožňuje, např. již zmíněný PictureWindow.

Podrobnější popis všech metod zpracování astrofotografických snímků by si vyžádal velké množství prostoru a vydal by na malou knihu. Na internetu však lze nalézt mnoho zdrojů věnovaných této problematice, i když pro někoho může činit problém fakt, že většina stránek tomu věnovaných je v Angličtině. Bohužel jsem nenalezl na českém Internetu žádný zdroj, který by se touto problematikou podrobně zabýval. Také proto jsou součástí mých stránek články alespoň o těch základních a nejdůležitějších metodách a časem chystám další rozšíření, podle toho, jak mi budou přibývat snímky k tomuto účelu vhodné. Pokud umíte anglicky, pak navštivte stránky Jerry Lodriguss - Catching The Light. Je to asi to nejlepší, co jsem o digitálním zpracování astrofotografií a vůbec o astrofotografování nalezl.

Na závěr seriálu

Závěrem tohoto pětidílného seriálu bych chtěl připomenout jeden důležitý fakt. Nenechejte se odradit počátečními neúspěchy a nepovedenými snímky. To je normální. Postupem času přijdete na to, jaké děláte chyby, jak jednotlivé faktory ovlivňují výslednou fotografii, jaké jsou nedostatky Vašeho vybavení. Časem ho vylepšíte či si pořídíte lepší. Kvalita snímků se bude se vzrůstajícími zkušenostmi postupně zlepšovat, a také si troufnete na obtížnější objekty. Také je třeba věnovat určitý čas podrobnému prostudování této problematiky, přípravě seznamu fotografovaných objektů a vyhledávacích mapek s ohledem na vhodnou dobu a podmínky pro fotografování na vyhlédnutém stanovišti. Též nalezení vhodného stanoviště nemusí být v některých oblastech snadnou záležitostí.

Přeji Vám tedy mnoho trpělivosti, úspěchu a čistou oblohu.

Ing. Martin Myslivec, Hradec Králové