Astro fotografování 1.díl

Téměř každý astronom amatér zná z odborných publikací, časopisů a v poslední době i z Internetu nádherné barevné snímky nebeských objektů. A také ví (mnohdy po velkém zklamání, neboť od svého dalekohledu čekal, že uvidí něco podobného), že vlastním okem, byť přes dalekohled, nelze nikdy vesmírné objekty takto spatřit (snad s vyjímkou Měsíce, který nezklame asi nikoho). Jediným způsobem, kterým lze většinu vesmírných objektů (mlhovin, galaxií) zviditelnit v jejich plné kráse je vyfotografovat je. To se lehce řekne, ale hůře provede. Astronomická fotografie může být sice poměrně jednoduchá problematika v případě fotografování takových objektů jako Měsíc, Slunce či širokoúhlá fotografie celých souhvězdí, nebo také velmi složitý proces náročný na vybavení i fotografa, jak tomu je v případě fotografování tzv. deep-sky objektů (mlhoviny, hvězdokupy, galaxie) nebo v případě fotografování planet.Tento seriál si klade za cíl přístupnou formou seznámit čtenáře s používanými postupy a potřebným vybavením. V jednotlivých dílech budou postupně představeny různé postupy od jednodušších ke složitějším a popsáno potřebné vybavení. Též se budu snažit kapitolu doplnit fotografiemi, ve většině případů vlastními.

Je jedním z prvních postupů, o které se může astronom amatér pokusit. Naprosto záměrně zařazuji tuto metodu bez použití dalekohledu na začátek. Zažitá představa mnoha amatérů o tom, co všechno by šlo fotografovat přes dalekohled je totiž pro začátek cesta k velkému zklamání. Fotografování takzvaně „přes dalekohled“ tj. v primárním ohnisku či projekcí, je pro začátečníka tak náročná činnost (jak na vybavení tak na zkušenosti), že nemá obvykle šanci na úspěch. K tomuto stadiu se je třeba dopracovat, a to postupně, počínaje širokoúhlou fotografií na stativu, později s pohonem polární osy (pro natáčení fotoaparátu za hvězdami) až po fotografii dlouhoohniskovým teleobjektivem montovaným paralelně s dalekohledem. Teprve po zvládnutí tohoto lze přejít k fotografování vlastním dalekohledem.Co tedy budeme pro začátek potřebovat ? Předně fotoaparát. A to pokud možno takový, který má vyjímatelný objektiv, disponuje plně manuálním režimem při kterém lze nastavit neomezeně dlouhou dobu expozice (tzv. expoziční čas B nebo T). Taktéž by měl mít mechanickou, nikoli elektronickou závěrku. S tou je ta potíž, že při expozičních časech dosahujících i jedné hodiny ji neudrží obvykle baterie tak dlouho otevřenou – vybijí se (přístroj samozřejmě může mít baterie pro napájení elektroniky expozimetru) Mechanickou závěrku poznáme tak, že se přístroj obvykle manuálně natahuje před expozicí V případě pochybnosti lze vyjmout baterie a vyzkoušet, zda závěrka funguje bez nich. Asi nejlepší volbou jsou starší zrcadlovky Nikon a Canon, ale dobrou službu udělá třeba i rozšířená Praktica či Zenit. Se základním objektivem s ohniskovou vzdáleností okolo 50mm se můžeme pokusit o první širokoúhlé fotografie oblohy. K tomu budeme potřebovat ještě film, stativ, drátěnou spoušť a samozřejmě hezké počasí a temnou oblohu. Volba vhodného filmu a doby expozice je závislá na tom, co chceme fotografovat. Pokud budeme chtít z pevného stativu vyfotografovat část oblohy tak, aby se nám hvězdy zobrazily na filmu jako body, nikoli jako čárky či obloučky způsobené rotací země, nesmí být doba expozice příliš dlouhá. Maximální doba záleží na ohniskové vzdálenosti objektivu a poloze na obloze. Nejhorší je situace v místě nebeského rovníku. Takovým případem je třeba souhvězdí Orionu. Přibližné teoretické doby expozice v závislosti na ohniskové vzdálenosti objektivu a deklinaci fotografovaného místa určuje tato tabulka. Udávané doby jsou v sekundách. V tabulce lze nalézt také velikost zorného pole, které se zachytí na filmové políčko.

Jak je z tabulky vidět, jsou dosažitelné časy poměrně krátké a tak je potřeba použít citlivý film, minimálně 400 nebo raději 800 ASA. Lze sehnat i citlivější filmy, ale ty již mají velmi hrubé zrno. Film může býtčernobílý i barevný. Při použití barevného filmu si navíc všimnete, že hvězdy mají na snímku různé barvy. To je dáno jejich rozdílnou povrchovou teplotou. Chladnější hvězdy jsou zabarvené spíše do oranžova, velmi žhavé spíše do modra. Taktéž volba objektivu je u této nejjednodušší metody značně omezená, pro fotografování souhvězdí z pevného stativu lze použít objektiv zhruba do ohniskové vzdálenosti okolo 50mm, a i tak se na snímku za 10 sec. expozice moc hvězd neobjeví. Expozici je proto možné (a někdy i nutné) několikanásobně prodloužit, ovšem za cenu toho, že obrazy hvězd již budou malinko protáhlé. Pro první pokusy bych doporučil s 50mm objektivem a filmem 800 ASA exponovat raději 30sec. až jednu minutu. Po posouzení výsledku pak můžeme začít s délkou expozice experimentovat. Nyní bude následovat několik praktických rad pro provedení expozice. Předně je třeba nalézt místo mimo dosah lamp pouličního osvětlení. Lampy v dálce obvykle nevadí, ale ve městě nebo v jeho těsné blízkosti se fotit bohužel nedá a je třeba vyjet mimo něj. Fotoaparát umístíme na pevný stativ a našroubujeme drátěnou spoušť. Ta umožní exponovat bez nutnosti dotknout se fotoaparátu rukou, což obvykle způsobí rozechvění fotoaparátu. Zaměříme fotoaparát do zvolené části oblohy, plně otevřeme clonu a zaostříme na nekonečno. Zkontrolujeme, zda máme nastaven čas B (nebo T).Provedeme expozici s vhodně zvolenou délkou (viz. tabulka).Pro úplný začátek doporučuji provést expozic více a expoziční časy si poznamenat. Později, po vyvolání filmu lze určit ten, který nám nejvíce vyhovuje z hlediska výsledného dojmu fotografie. Celkový dojem takovéto noční fotografie lze umocnit tím, že fotografujeme nízko nad obzorem, tak, abychom ve zorném poli měli nějaký zajímavý objekt. Tím může být např. osamoceně stojící strom, štíty hor nasvícené měsícem, klidná vodní hladina, v níž se obloha zrcadlí. Pokud je objekt pro zpestření tmavý, lze ho dodatečně nasvítit, např. zábleskem fotografického blesku z větší dálky, svícením baterkou... fantazii se meze nekladou a je třeba experimentovat a hlavně si použité postupy někam zapisovat, abychom po vyvolání věděli, co jak vzniklo. Zajímavého efektu lze dosáhnout, namíříme-li fotoaparát do oblasti okolo nebeského pólu (tj. na Polárku). Zde při dostatečně dlouhé expozici (až několik hodin) vykreslí hvězdy krásné obloučky a někdy se nám podaří zachytit i stopu po přeletu meteoru či družice. Při dlouhých expozicích je však nutno volit méně citlivý film, natavit vyšší clonu a hlavně nalézt místo, kde je obloha opravdu hodně tmavá a v severním směru neleží žádné velké město. Doporučuji film s citlivostí 100-200 ASA, objektiv zaclonit na f/5.6 a exponovat více než jednu hodinu. Neberte to však jako přesný návod, vše je velmi ale velmi závislé na aktuálních podmínkách, hlavně na přesvícení oblohy, které limituje maximální dobu expozice. Nevhodné je také období květen až červenec, kdy je slunce i o půlnoci pouze nízko pod obzorem a severní část oblohy není úplně tmavá. Zde se vám tedy otvírá velký prostor pro experimentování, které není samoúčelné. Zjistíte jak vhodné jsou podmínky ve vašem místě, nebo si vhodné místo takto najdete, naučíte se dobře obsluhovat fotoaparát potmě, navyknete si vše často kontrolovat (clona, zaostření, čas...). To nemyslím žertem, bude se vám to hodit při pozdějším focení teleobjektivem a přes dalekohled. Ona totiž taková půlhodinová expozice manuálně pointovaným dalekohledem, která byla ve skutečnosti focená časem např. 1/1000 sec. někde ve dvě hodiny ráno potmě na louce dokáže pořádně naštvat. A jde-li dokonce o všechny fotografie pořízené tu noc... raději nemluvit. Proto mám jednu radu. Před každou expozicí si zkontrolujte zda máte dobře zaostřeno, nastavenou správně clonu a čas. Já si ostření a clonu od jisté doby přelepuji ve správné poloze lepicí páskou, protože potmě je nechtěné rozostření dílem okamžiku.

Příkladem může být fotografie souhvězdí Orion. Snímek byl pořízen fotoaparátem Praktica MTL5, plně otevřeným objektivem 50mm, na film Kodak Supra 400, doba expozice byla okolo 4 minut. Obrázek je typickým příkladem toho, jak to obvykle dopadne, pokud nejste někde daleko od měst (např. v horách). V části snímku blíže k obzoru má noční obloha barvu do hnědooranžova, což je způsobeno všudypřítomným světelným znečištěním oblohy sodíkovými výbojkami. Další ukázkou je fotografie okolí severního nebeského pólu, přičemž snímek byl oživen tím, že do záběru zasahují větve stromu. Snímek byl exponován zhruba 1 hodinu s clonou 5,6 a použité vybavení bylo shodné s předchozím snímkem. Načervenalé zbarvení větví je způsobeno pravděpodobně odrazem červeného světla mojí baterky, kterou používám při pozorovaní.