Voyager 1 překonává další hranici

Voyager 1 zanedlouho překoná další milník kosmické historie, když 17. srpna 2006 proletí neviditelnou hranicí vzdálenou od Slunce 100 astronomických jednotek (AU), tedy asi 15 miliard kilometrů. Dostává se tak nejdále, co kdy jakýkoliv člověkem vytvořený objekt pronikl do kosmu. Jeho dvojče Voyager 2, je tak se svými 80 AU, asi šest roků letu za ním.

Za téměř 30 let, co dvojčata Voyagerů opustila mys Canaveral, stala se legendou přepisující vědecká pojednání o planetách a měnící naše představy o kosmu kolem nás. Dvojčata mezitím vyrostla a zestárla, ale i po těch letech s námi stále ještě komunikují a posílají pravidelně domů data prostřednictvím Deep Space Network.

"Jedním z našich cílů bylo prozkoumat mezihvězdný prostor a tak po úspěšném průletu okolo Saturnu v roce 1981, byla mise přejmenována na Voyager Uranus Interstellar Mission," řekl hlavní vědecký poradce mise Ed Stone, profesor fyziky a ředitel Space Radiation Laboratory při Kalifornském technologickém institutu (Caltech), a bývalý ředitel Laboratoře tryskového pohonu (JPL), kde byla tato mise navržena a odkud je řízena. "Byl to odvážný a optimistický cíl, protože jsme nevěděli jak dlouho bude trvat dosažení mezihvězdného prostoru, ani jak dlouho vydrží kosmické plavidlo pracovat při pokračování původní, 4 roky trvající misi k Saturnu, který je jen 10 AU od Slunce. Je vskutku pozoruhodné, že Voyager stále pracuje a to už 7 krát déle a 10 krát dále od Slunce, než se původně plánovalo," řekl Stone.

"S trochou štěstí obě sondy dosáhnou mezihvězdného prostoru dokud ještě mají elektrickou energii," pokračuje Stone, který byl projektovým vědeckým pracovníkem mise už od roku 1972 a dohlížel na práci 11 týmů vědců při jejich studiích Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu. "Ať dosáhnou mezihvězdného prostoru s elektrickou energií či bez ní, a ony ho dosáhnou, jak nám to říká Isaac Newton, budou to první lidské mezihvězdné sondy, první objekty vypuštěné ze Země, které dosáhnou mezihvězdného prostoru. Přechod do mezihvězdného prostoru bude nejvýznamnější milník na naší cestě ze Země do Mléčné dráhy."

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 se vydaly na svoji Velkou cestu (Grand Tour) v roce 1977, letíc kolem každé z vnějších planet s vyjímkou Pluta. "Mnozí z nás doufali, že pak bychom mohli dosáhnout mezihvězdného prostoru, ale kosmický věk sám byl tehdy starý jen 20 let," vzpomíná Stone. "Neměli jsme žádný způsob jak poznat, jestli by kosmické plavidlo mohlo vydržet tak dlouho, nebo zda bude schopné komunikovat a pracovat tak daleko od Slunce, a neměli jsme vůbec žádnou představu o tom, jak dlouho by taková cesta mohla trvat." Ani teď ještě nevíme jak daleko bude muset Voyagery 1 nebo 2 ještě letět, aby dosáhly mezihvězdného prostoru, ale víme, že jsou k tomu stále blíž. A nedávno druhé z plavidel zaslalo k Zemi data obsahující i špetku toho, co je opravdu "tam venku".

Na své Velké cestě k vnějším planetám Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu "Voyagery odhalily složitost a rozmanitost sluneční soustavy a to je opravdu nejdůležitější věc, kterou jsme se z Grand Tour dozvěděli," řekl Stone. "Každá z planet je jedinečná, protože měla odlišnou historii a různý vývoj," pokračuje Stone. "Jupiter se svojí Velkou rudou skvrnou a desítkami dalších obrovských bouří. Jeho měsíc Io, má 100 krát větší sopečnou činnosti než Země, zatímco další jeho měsíc Europa, má ledovou kůru pokrývající pravděpodobně oceán kapalné vody. U Saturnu jsme přišli na to, že prstence jsou potrhané měsíci, které obíhají uvnitř i vně prstenců. Jeden ze Saturnových měsíců, Enceladus, je nejbělejším a nejzářivějším objektem sluneční soustavy s velmi mladým povrchem. A potom je tam Titan, který má silnou atmosféru ve které prší na povrch zkapalněné plyny. U Uranu jsme objevili, že jeho magnetický pól se nachází blízko rovníku a také jsme našli měsíc o průměru necelých 500 kilometrů, který má jeden z nejkomplexnějších povrchů, které jsme kdy viděli. Neptun, nejvzdálenější planeta od Slunce, kterou jsme navštívili, má nejrychlejší vanoucí větry z celé sluneční soustavy, což je podivné s tak malou energií, která se sem od Slunce dostává, a povrch jeho měsíce Triton, ač má teplotu jen 40 stupňů nad absolutní nulou, zdobí gejzír tryskající z jeho polární ledové čepičky."

Když byla Grand Tour v roce 1990 dokončena, Voyager 1 se ohlédl, aby se podíval zpátky do sluneční soustavy. Carl Sagan, spoluzakladatel the Planetary Society, otočil kameru Voyageru 1 zpět, směrem k pomalu se vzdalujícímu Slunci a nechal pořídit jeden posledních souborů obrazů planet, jakýsi rodinný portrét sluneční soustavy. Byla to "pohlednice" domů, která se ničemu jinému nepodobá.

V prosinci roku 2004 Voyager 1 prošel zakončovacím rázem (Termination Shock), posledním významným milníkem před blížícím se mezihvězdným prostorem. Následující jaro to bylo formálně potvrzeno, když byly zaznamenány všechny očekávané příznaky. Přesto NASA chtěla, kvůli úspornému programu, financování obou misí ukončit. Nakonec ale pod nátlakem odborné veřejnosti uvolnila asi 5 milionů dolarů ročně na udržení obou misí v činnosti.

Jak je ale možné, že kosmická plavidla postavená na technologiích počátku 70 let minulého století stále ještě fungují? Odpověď je jednoduchá. Jde o vynikající technickou práci a dobrý zdroj energie. "Voyagery jsou poháněny termoelektrickými generátory s radioaktivními izotopy, které používají jako zdroj tepla plutonium 238. Je to velmi jednoduché a robustní řešení napájení, které by mělo fungovat přinejmenším do roku 2020. Tehdy bude Voyager 1 asi 150 AU daleko a mohl by už dost dobře vletět do mezihvězdného prostoru", dodává Stone.

Až se Voyager 1 a 2 budou dostávat do mezihvězdného prostoru, události budou poněkud dramatické. "Očekávám, že rozhraní, plocha dotyku mezi slunečným větrem a mezihvězdným větrem, bude dost neklidná, než Voyagery nakonec dosáhnou stabilních mezihvězdných prostor," tvrdí Stone. Nikdo zatím neví, jak dlouho to bude Voyageru 1 nebo 2 ve skutečnosti trvat. "Může to být ještě asi dalších 10 let, než Voyager 1 dosáhne okraje mezihvězdného prostoru," odhaduje Stone. "Ale jednou se to stane a Voyager 2 může dosáhnout téhož téměř současně s Voyagerem 1, protože mezihvězdné magnetické pole stlačuje heliosféru na jihu, kde je Voyager 2, více a tak dvojka může dosáhnout mezihvězdného prostoru ve stejnou dobu, třebaže bude Slunci blíž než Voyager 1", dodává Stone. "Jde o jeden z nových objevů."

"Je to téměř 30 let od startu a my jsme pořád ještě na hranicích dalších objevů. Nevím jaká překvapení nás ještě čekají, ale překonání okraje mezihvězdného prostoru bude historicky první krok člověka do Mléčné dráhy a předvoj pro budoucí generace robotických průzkumníků. Pro vědce je to opravdu báječná mise," uzavírá Stone. Voyager je stále ještě kosmickým dobrodružstvím jako žádné jiné.

Po předchozí domluvě převzato z http://sweb.cz/hvezdarnauherskybrod/
Zkráceno a upraveno podle: The Planetary Society